Taktika

STRATEGIE A TAKTIKA

Autor článku: Titvs Martivs

Na pochodu

Římská polní armáda čítala většinou kolem 20 000 vojáků, jen zřídka byl tento počet větší. Přesun tak velikého vojska s tažnými zvířaty byl vždy obtížný. Avšak římská armáda dbala na disciplínu a vojáci byli v pochodování vycvičeni a tak mohli denně ujít až 30km. Při přesunu vojsko pochodovalo v určeném pořadí. Flavius Iosephus, židovský historik, který se aktivně zůčastnil povstání proti Římu v letech 66-72 n.l. popsal římské vojsko na pochodu takto:

"Vespasianus pak usiloval o to, aby sám rychle vpadl do Galileje, a proto vyrazil z Ptolemaidy, spořádav pro pochod vojsko podle římského obyčeje. Lehkooděncům z pomocných oddílů a lučištníkům dal rozkaz táhnout napřed, aby mařili nenadálé útoky nepřátel a aby prohledávali podezřelé lesy, v nichž mohly být zálohy. Za nimi následoval oddíl římských těžkooděnců, pěších i jízdních. Ty doprovázelo z každé centurie deset mužů, kteří nesli svá zavazadla a nástroje k vyměřování opevněného tábora. Za nimi šli zákopníci, kteří urovnávali zákruty silnice, srovnávali neschůdná místa a napřed poráželi lesy, pokud překážely v cestě, aby se vojsko neunavovalo pochodem po neschůdných místech. Za těmi zařadil Vespasianus svá vlastní zavazadla a zavazadla svých podřízených velitelů a pro bezpečnost k nim dal veliký počet jezdců. Za nimi vytrhl sám s vybranými pěšáky, jízdou a kopiníky. Za ním následovala vlastní jízda legie. Ke každé legii totiž patří sto dvacet jezdců. Jízdu doprovázeli soumaři, kteří táhli dobývací věže a ostatní válečné stroje. Po nich šli důstojníci a velitelé centurií s tribuny, mající okolo sebe vybrané vojáky. Potom následovala signa okolo orla, který je v čele každé římské legie, protože je to král všech ptáků a nejsilnější z nich. Toho považují jednak za odznak své nadvlády, jednak za předzvěst vítězství, ať táhnou proti komukoliv. Posvátné odznaky doprovázeli trubači a za nimi šlo vojsko v pochodovém proudu v šestistupech. Podle nich šel některý centurio, aby podle zvyku dohlížel na dodržování útvaru. Služebnictvo každé legie následovalo celé za pěchotou a vezli zavazadla vojáků na mezcích a soumarech. Za všemi legiemi táhla námezdná čeládka a jako zadní voj pro jejich bezpečnost je doprovázeli pěšáci, těžkooděnci a početná jízda."

V tomto případě Vespasianus neočekával střet s nepřítelem v regulérní bitvě, ale spíše se připravil proti nenadálému útoku. Pokud hrozilo nebezpečí střetu s početnými silami nepřítele byla kolona pro tento případ rozřazena. Když došlo k přepadu, kolona utvořila čtvercovou formaci. Jak však píše i Iosephus, před kolonou postupovali jednotky, které měli nepřítele včas odhalit, či zlikvidovat.

Na pochodu. Výjev z Trajánova sloupu.

V bitvě

Pokud došlo ke kontaktu s nepřítelem, část vojáků začala stavět tábor, poblíž místa, které bylo pro boj nejvýhodnější. K samotné bitvě nemuselo dojít hned, často mohlo uběhnout několik dní, než k ní došlo. Obě strany mohly tábor opustit a po několika hodinách zíráni na sebe se zase vrátit. Docházelo rovněž k drobným potyčkám, většinou mezi jízdou, nebo lehkou pěchotou. Po těchto demonstracích síly často ani k bitvě vůbec nedošlo.

Před každou bitvou velitel svolal své důstojníky, aby jim zdělil jaká bude taktika a jaké formace mají zaujmout, na což museli v boji dohlížet. Důstojníci tyto rozkazy pak předali svým podřízeným. Bylo totiž nezbytně nutné, aby vojsko vykonalo vše v pořádku a ve správném čase. Velitel poté pronesl řeč k jednotlivým jednotkám, aby je povzbudil. Římský vojevůdce neměl v bitvě určenou pozici, mohl vést jednu část vojska přímo v boji podle vzoru helenistických vojevůdců, ale tím se vystavoval nebezpečí. Rovněž neměl možnost kontrolovat dění v jiných částech bojiště, na druhou stranu inspiroval své vojáky v boji. Mnoho velitelů spíše na bitvu dohlíželo z vyvýšené pozice, kde měli přehled o pohybu vojska. I tento způsob měl nevýhody, velitel dostával zprávy sice snadno, ale se zpožděním a tak nemusel vždy včas zasáhnout. Většina římských vojevůdců proto volila kompromis a pohybovala se těsně za bojujícími jednotkami, kde velitel mohl snadno dohlížet na vojáky a rychle vydávat rozkazy. Vojáci rovněž bojovali o to víc, když věděli, že je jejich velitel sleduje, římané totiž odměňovali hrdinství jednotlivce a jednotek. Tento způsob velení byl velice úspěšný, i když stále nebezpečný.

Pro římskou formaci bylo typické umístění těžké pěchoty ve středu a jízdy na křídlech, lehká pěchota postupovala před formací. Formace samozřejmě záležela na situaci, či terenních možnostech. Častá byla formace o třech liniích, první měla nést hlavní sílu boje, zatímco druhá ji měla posilovat. Třetí linie fungovala jako rezerva, která se podle situace přemísťovala. Rovněž počet řad v jednotlivých liniích nebyl stálý, pohyboval se od 4 po 6. Ve formaci měl legionář po bocích metr a za sebou dva metry volného místa, to bylo nutné pro vrhnutí oštěpu bez nebezpečí zásahu vojáka vzadu.
Lučištníci a případně artilérie byli rozmístěni za kohortami legií či pomocné pěchoty tak, že mohli střílet přes jejich hlavy. Artilérie byla římskou armádou na bojišti používána jen zřídka, vzhledem k její malé mobilitě. Avšak existovaly výjimky, kdy byly lehké stroje, jako ballistae, umístěny na povoze - tzv. carroballistae, které byly taženy mulami.
Během postupu se obě strany snažily protivníka zastrašit než došlo k samotnému střetu. Válečný pokřik vojska a rovněž jeho vzhled hráli důležitou roli v podlomování morálky nepřítele. Barbarské národy často používaly i různé trubky a bubny, někdy i křičící ženy v týlu sloužily k zastrašení protivníka a povzbuzení vlastních válečníků. To platilo i u vojsk republiky, kdy legionáři křičeli a bouchali zbraněmi o štíty. V dobách principátu však došlo k naprostému obratu, vojáci proti nepříteli postupovali za naprostého ticha a pořádku, zvlášť dbali na co nejlepší dodržení formace. Poddůstojníci (optiones) udržovali klid mezi mužstvem, které se přibližovalo k protivníkovi velmi pomalu. Takové chování možná dělalo mnohem větší dojem než hluk.
Po přiblížení k nepříteli na zhruba 30m legionáři na povel trubek porušili ticho a s pokřikem vrhli své oštěpy (pila) a následně zaútočili na protivníka meči. Drtivá síla oštěpů a náhlý výpad mnohokrát rozhodly celou bitvu. Proti šípům a střelám nepřátel vojáci zvedli své štíty nad hlavu tak, že je do sebe zaklenuli a vytvořili tzv. želvu (testudo). Po srážce obou vojsk následoval boj muže proti muži. Legionáři i pomocní pěšáci se snažili probít do mezer způsobených padlími a raněnými, v tom je povzbuzovali spolubojovníci v řadách za nimi. V případě, že voják byl raněn, zabit, či již nemohl dále bojovat, byl vystřídán za ním stojícím. Vojáci v týlu většinou příliš mnoho neviděli, hlavní tíha boje spočívala na těch v čele, poddůstojníci se snažili popohánět váhavce a udržet tak bitevní linii. Boj nebyl stálý, obě strany se velmi často odtrhly, aby se vojáci mohli vystřídat, a poté se zase vrhli do boje. Během takovéto přestávky si voják mohl odpočinout a hlavně uhasit žízeň. Takové disciplinované chování bylo velmi náročné a římané ho dosahovali jen díky skvělému výcviku o čemž se zmiňuje i Flavius Iosephus:

"…v bitvě je celé vojsko jako jediné tělo. Tím jsou jejich šiky pevně skloubeny, jejich obraty rychlé, uši zbystřeny pro povely, oči pro znamení a ruce k činům. Cokoliv mají vykonat, konají vždy rychle a velmi dlouho trvá, než utrpí neúspěch. Kdekoli se postavili k boji, nikdy nepodlehli ani množství, ani válečným lstem vojevůdců, ani nepříznivému terénu, ani náhodě, neboť jejich vítězství je spolehlivější nežli náhoda."

Bitva mohla trvat jen chvíly, ale i mnoho hodin, často se bojovalo až do noci, jestli nebylo o vítězi rozhodnuto, mohla bitva pokračovat i další den. Pokud byla pěchota úspěšná a nepřítel se dal na útěk, byla vyslána část jízdy, aby ho pronásledovala. Bylo pravidlem zabít co nejvíce nepřátel, aby se pak znovu nemohli zapojit do boje.

Zdroj: Roman Legionary 58BC-AD69

Po bitvě

Hnací silou římských vojáků bylo rovněž vědomí, že za své činy v boji budou odměněni, případně potrestáni. Další motivací byla samozřejmě kořist, kterou si každý voják mohl získat. Jako trofeje mohly sloužit i končetiny nepřátel, či jejich zbraně.
Zranění byli již v průběhu boje přeneseni na obvaziště capsarii (podle brašny/lékarničky), kde byli ošetřeni doktorem (medicus), jejich šance na přežití byla díky vysoké úrovni tehdejšího lékařství poměrně velká. Pokud byl voják nadále neschopný služby, byl propuštěn a dostal výslužné a práva veterána.
Mrtvým se dostalo všech poct a byli pohřbeni. Naproti tomu zajaté nepřátele příliš dobrého nečekalo, většina byla prodána do otroctví a zbytek byl popřípadě převezen do Říma pro triumfální průvod, po kterém je čekala smrt.